Den “ano”

Když jsem přemýšlela o tom, že napíšu blog na téma Den "ano", první, co mi přišlo na mysl, byl film, ve kterém zazářil Jim Carrey, „Yes Man", kde si slíbil, že bude na všechno, co mu život přinese, říkat jenom „ano", a nechá se překvapit, kam ho tím život zavane. Tak já tedy doufám, že mi můj den „ano" život nepřesměruje jinam, ale že mi třeba přesměruje ten jeden den a že to přinese něco dobrého.

Jako máma dvou kluků nemůžu říkat „ano" na všechny jejich pošetilé a nereálné nápady a požadavky. Někdy zkazím celý den sobě i jim tím, že jim celý den říkám jenom samé „ne". A tak jsem se rozhodla zahrát si na den „ano", takovou hru sama se sebou, aniž bych o ní říkala dětem, a nechat se překvapit, jak to půjde.

Den začíná -

a) Mami, můžu si vzít IPad?

    Mámina obvyklá odpověď je „ne", ale to dnes neplatí.

    Dnes tedy jinak – „Ano, a na jak dlouho ho chceš?"

    „Na půl hodiny," zní odpověď.

    „Jasně", já na to.

OK, tak to šlo zatím hladce. Uff.

 

A přichází další:

b) „Mami, můžeme si koupit bonbóny?"

    To už byl na mámu větší nápor, protože na to pravidelně odpovídá „ne".

    Ale dnes je to jinak – po dlouhé odmlce přichází „Ano, a které si chcete koupit?"

    „Tyhle."

    „Ty vám ale nebudou chutnat. Co si radši koupit tu bio čokoládu se sušenkou? Ta vypadá líp."

    „Jó," křičely děti.

    „Ale nekřičte... Jejda. Já vím, že máte radost, pánové, ale křičet se bude až doma, zahrajem si na to hru."

Prošlo to.

A tak proběhl celý den v tomto duchu. Přežili jsme ho s hlavou plnou samých „ano". V dobré víře, že to můžeme občas zopakovat, dokud děti neprohlédnou, jakou hru s nimi hraju.

Až přijde ten den... Yes Man.

m.

Vytisknout