Jak vyzrát na děti, aby dělaly i to, co je nebaví

My dospělí máme často v seznamu úkolů věci, do kterých se nám opravdu nechce. Mají je i děti. Jenže na rozdíl od nás je těžké je přesvědčit, aby se do nich pustily. S taktikami, které platí na nás, u nich obvykle nepořídíme. Takové „chci vyniknout," nebo „nemám jinou možnost" je do dětského jazyka nepřeložitelné. Jako rodiče se tedy musíme vybavit poněkud modifikovaným motivačním arzenálem. Tady máte pár triků k vyzkoušení:


1. To tě nemůže nudit. Žádná nuda neexistuje... tečka. Když je na světě tolik různých stimulů, řekla jsem dětem, že „nuda" je zakázané slovo. Při troše mazanosti a minimalizaci prostoru pro úhybné manévry pochopily, že dělat něco ne zrovna zábavného je pořád lepší než se nudit. A dělat je vždy co, i když to nemusí vždycky být na vrcholu žebříčku zábavnosti. Cvič na gitaru, nebo hraj na zahradě fotbal, ale nemůžeš nedělat nic.

2. Vezměte si na pomoc skupinu kamarádů! Mí kluci stejně jako všechny ostatní děti rádi dělají cokoliv společně s kamarády. Starší syn nechtěl chodit do čtenářského klubu, dokud nezjistil, že se v něm setkává s tak širokým okruhem kamarádů. Je zřejmé, že některé věci nejsou tak zábavné, jak jsou třeba zdravé, a tak nemá smysl kopat do mrtvoly slovy „já vím, že je to otrava, ale..." Naopak, najděte souvislost s něčím zábavným, třeba s partou kamarádů, nebo s nějakou nadcházející událostí.

3. Když jsi se mnou, budeš pracovat. Mí kluci jsou neradi sami, proto v těch krátkých chvílích izolace ve svých pokojích tolik zlobí. Zjistila jsem, že chtějí být v mé společnosti, i kdyby měli jen tak nečinně sedět. Moje pravidlo tedy je, když pracuju já, pracují taky. Nemusí dělat nutně tutéž práci, ale když vařím večeři a oni posedávají u jídelního stolu, měli by aspoň dělat úkoly. Pokud se nepřipojí k práci, nebudu si s nimi povídat o tom, jaký byl den. To je obchod a oni naštěstí dají přednost mně!

Marianna :)

Vytisknout